From 37e8ca5c7617cb62babb584c5248a56d40582ed7 Mon Sep 17 00:00:00 2001 From: petulki Date: Tue, 14 Mar 2017 19:55:27 +0100 Subject: [PATCH] pohadka Od Petulki --- O pernikove chaloupce.md | 16 ++++++++++++++++ 1 file changed, 16 insertions(+) create mode 100644 O pernikove chaloupce.md diff --git a/O pernikove chaloupce.md b/O pernikove chaloupce.md new file mode 100644 index 0000000..a76aedc --- /dev/null +++ b/O pernikove chaloupce.md @@ -0,0 +1,16 @@ +# Pohádka o perníkové chaloupce +### Božena Němcová + +Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dřevo *kálat* (porážet) a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda ani otce ani děti, a otec měl proč naříkat. + +Jednou se té macoše ty děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž zprotivoval děti svoje zavést, ale žena pokoj nedala, on se jí bál, a proto se smutným srdcem jednoho dne dětem řekl: *„Vezměte si žbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“* Děti radostí skákaly, vzaly hned žbánečky a s otcem do lesa se ubíraly. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velké mejtiště jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: *„No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví kálat, dokud mne budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě.“* + + + +Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví kálá. Když tak děti ošálil, vrátil se domů a děti v lese nechal. – Když měly děti plné již žbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. – I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě. „Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček. – „Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme,“ řekla Maruška. — A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze žbánku, až byly žbánky prázdné, — musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo ouzko, i vzaly žbánky a šly hledat otce. —*“Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“* volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely. *„To jsme už, milý Honzíčku, zabloudily a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“* řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší. — *„Ale já se bojím,“* Honzíček na to. — „No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, a v tu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Maruška a hned taky na strom lezla. — Se stromu dívala se kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala na Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se daly. + +I přišly z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděly hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šly až k okénku, koukly dovnitř a viděly tam sedět starou bábu a dědka. — *„Počkej,“* řekl Honzíček, *„já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře.“* — *„A jestli na nás přijdou,“* Maruška se strachovala — ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel. — I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se: *„Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“ — „I ne dědečku, to větříček,“* tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem — a dědek se spokojil. Děti se byly najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku. — Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupnul kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. — Maruška chtěla zase dědečka odbýt, ale on je viděl a šel to bábě povědít. — *„Chutě Honzíčku, musíme utéct, sice bude s náma zle,“* volala Maruška na Honzíčka, neboč slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče. — Honzíček skočil se střechy, Maruška ho chytla za ruku, a utíkaly, co mohly a kam je oči vedly, a dědek hnal se za nima, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu byla pojednou žena nevyskytla na lenném poli. *„Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se daly; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéct, že jsme jim kousek střechy ulouply.“ — “Tuto se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím,“* řekla plečka a ukazovala dětem do lesa. — Děti utíkaly dále, a za chvíli přiběhl dědek a silně si odfukoval. — *„Osobo,“* ptal se plečky, *„neviděla jste tudy jít děti?“ — „Pleju len,“* odpověděla žena, jako by mu byla nerozuměla. *„Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti?“ — „Až vypleju a uzraje, budem trhat.“ —“Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti?“„Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“ — „Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Po vymočení prostírat a v peci sušit.“ — „Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Nu, a po vysušení budem třít a po vytření vochlovat.“ — „Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Tak; nu a po vochlování budem nadívat na kužele a příst.“ — „Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Až na-předem pěkných tenkých podvazků, budem soukat.“ —“Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Až nasoukáme, budem tkát pěkné tenké plátno.“ — „Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tu jít děti?“ — „Až utkáme, budem bílit, až vybílíme, budem stříhat a šít košile, košilky, pleny a vínky, sukně a zástěrky.“ —“Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ – „A tak, co s tím budem dělat? – Nu budeme se do toho odívat a nosit se čistě bílé.“ – „Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?“ – „Až to roztrháme? – Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do troudu budeme pak křesat tak dlouho, dokud vydá živou jiskřičku a boží ohníček ho nestráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči.“ – „Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti?“ – „Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“* při těch slovích ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala. Dědek to poznal, zlostí odplivnul a zpátky domů šel, a když odešel, i žena z pole zmizela, a děti přišly domů. + + +(Aneb jak se jindy vypravuje, octnula se ta žena za utíkajícími dětmi, a když se jich na všecko vyptala, vzala je za ruku a vedla domů. – To byl duch jejich nebožky matky. – Když je přivedla domů k tatíkovi, pravila: *„Jakube, vedu ti tvoje děti, zabloudily, dej si na ně pozor!“* – Jak slyšel Jakub své nebožky ženy hlas, padl s pláčem na kolena a děti objímal; na macechu zlou ale padl takový strach, že utekla ze dveří a nikdy více se nevrátila. Otec pak se svými dětmi žil pokojně. +